Zhruba v době, kdy jsem dostal občanku, jsem začal řešit, že by bylo fajn chodit se někam stříhat. Trošku ze srandy jsem začal chodit na střední odborné učiliště v Kamenické ulici. A že to byla pecka! Stříhali tam jenom žáci z učiliště a vždycky bylo překvapení, jak střih nakonec dopadne. Pamatuju si, že jsem tam chodil já a starší pánové (přece jenom za jedno ostříhání chtěli něco kolem 25–50 Kč). Přesně si to už nepamatuju, ale vydržel jsem tam chodit několik let.
Pravidelně jsem od těchto starších pánů slyšel požadavek na ostříhání nosu a uší. Tenkrát mi to znělo jako z jiného světa! Jenže přesně v den mých 30. narozenin (což už je pár let zpátky) jsem se podíval do zrcadla a viděl, že to, co jsem měl dřív na hlavě, už nemám na hlavě, ale taky právě v nose a uších. No nic…
V době kdy jsem končil vysokou školu u nás zrovna začínal boom barber shopů a musím říct, že jsem vystřídal snad všechny v Praze. No, všechny ne, u takových 15–20 barberů jsem byl. Na to, že jsem nikdy nechtěl nic složitého (po stranách do ztracena a nahoře delší - originální klasika), byl výsledek byl vždycky jiný.
Práce v barber shopu (nebo kadeřnictví) není tak úplně rozdílná od toho, co děláme v našem ateliéru my. Jde o velmi osobní službu, jde o empatii a o dlouhodobou spolupráci.
Co mě ale nakonec pokaždé 100% odradilo, byla „nezávazná” konverzace u stříhání. Otázky typu: Kam letos pojedete na dovolenou? Jak se Vám daří v práci? A jaký máte dneska den? Tak těch jsem slyšel fakt hodně, až to působilo, že je dostávají v manuálu při nástupu nebo se to učí na učilišti ve třetím ročníku, jako předmět komunikace se zákazníkem. Došel jsem do stavu, že jsem vždycky na začátku řekl, že jsem unavený. Bohužel ani to nepomohlo a nakonec po chvilce jedna z otázek stejně padla.
Práce v barber shopu (nebo kadeřnictví) není tak úplně rozdílná od toho, co děláme v našem ateliéru my. Jde o velmi osobní službu, jde o empatii a o dlouhodobou spolupráci. Jako u každé služby je i tady poznat, kdy jde o krátkodobý užitek a kdy o dlouhodobou hodnotu. Okamžitě poznáte, když Vás stříhá majitel nebo „zaměstnanec”. A proto, stejně jako má člověk rodinného doktora, měl by mít i krejčího a rodinného barbera.
Já sám ho našel v Delikventovi zhruba před rokem a kousek. Na první dobrou jsme si sedli a paradoxně celou tu půl hodinu (ano, když Vás stříhá majitel, jde to stihnout i za 30 minut), prokecáme. Nemusím mu říkat, jak chci ostříhat, nemusím se svěřovat, kam pojedu na dovolenou nebo jaký jsem měl den. Řešíme spolu business, nastavení, hodnoty, sport atd. Líbí se mi Delikventovo undergroundové syrové prostředí. Baví mě ta atmosféra.
A když se Delikvent stará o mě, bylo naprosto přirozené, abychom se my v ateliéru postarali o něj. Dneska už totiž neděláme jenom obleky, košile a kabáty. Dávno už něšijeme jen klasiku. Už Vás neoblíkneme jenom od pondělí do pátku. Umíme i bombery, bundy, džíny, roláky, tenisky a spoustu dalšího. Na víkend nebo, pokud to váš styl dovoluje, na každodenní nošení. Chtěli jsme trošku vybočit ze zaběhlých formálních krejčovský kolejí, a proto jsme se s Delikventem vydali směrem k oblečení na jeho lásku. Motorku. Vymysleli jsme bomber z Harris Tweedu a džíny, které schovají i motorkářský boty a případné chrániče. Outfit skvěle zapadá do je životního stylu a pro nás to byla další možnost ukázat, kam jsme se střihově během posledních let posunuli. Výsledek můžete vidět na fotkách v galerii níže.
Takže, až se Vás barber zeptá, kam jedete na dovolenou, víte komu zavolat. :)
Matěj